Jednatřicátý srpen

V hlubokém údivu na sebe máváme, že ještě jsme, že tu jsme...

Třicátý srpen

Vracím se do života čtyřhodinovým širokoúhlým rozhovorem s Pašíkem; začínám si stále silněji uvědomovat, kdo jsou vážně moji přátelé a kdo jen lidi, s nimiž občas někam zajdu a kompliment, že vypadám moudřeji, mě upřímně potěšil - má osobní perestrojka, zdá se, funguje.

Devětadvacátý srpen

Díkybožezatydary, oficiálně mi povoleno normálně fungovat - pravda, do půlky října bez alkoholu, ale, jak všichni zajisté řeknou, to mi jen prospěje.

Osmadvacátý srpen

Den mi rozjasňují ranní cesty do Krče; dnes filmy a zas jedno z hubnoucích rozhodnutí.

Dvacátýsedmý srpen

Bože, jak dlouho ještě strávim v tomhle děsivym absolutnim nicnedělání?

Dvacátý šestý srpen

Nesnášim je, nesnášim je, nesnášim je, nesnášim je, idioty a zkurvysyny v Krči - léčba naplánována do konce září.

Pětadvacátý srpen

Den zabitej ležením a Pánem Prstenů.

Dvacátýčtvrtý srpen

Pro penicilín a pak k Ludmile; s ní večer do kina, což je samozřejmě proti mému klidovému režimu; naserte si všichni.

Třiadvacátý srpen

Po šílený neprospaný halucinační horečnatý noci, kdy jsem byla sama v domě, celý dopoledne a odpoledne lítání po doktorech, tak oteklý mandle, že jsem si myslela, že se udusim, naštěstí mi ale bylo naordinováno píchání penicilínu, co trvá polovinu dobu léčby než normální antibiotika a zabírá ultra rychle; večer hovory s otcem o víře a o životě (haha).

Dvaadvacátý srpen

Helou, angíno, v pořadí již třetí!

Jednadvacátý srpen

Odjezd do Bělče, večer úžasná debata s Edvardem.

Dvacátý srpen

Den doma; vysvětlování mé životní filozofie matce.

Devatenáctý srpen

Večer s mým skvělým synem a s následně se připojivším Luďkem, jsem ráda, že ty kluky mám, vážně moc.

Osumnáctej srpen

Co bylo předtim a potom, nebylo tolik podstatný - důležitá byla ta opuštěná lavička na té části Vinohrad, kam nikdo nechodil, cvrkání cvrčků, postupný stmívání, ten strašně intenzivně vonící vzduch, samota a takovej klid a mír, jakej jsem necejtila už strašně dlouho, jestli vůbec někdy.

Sedumnáct srpem

Proč jezdit domů, uklidila jsem chlapcům celý byt, pak kino s bratrem a nakonec třídní sraz v Rígráčích, kde si hodinu a půl povídám s naším vyhlášeným třídním šprtem, pak opět Nácek (jsme nenápadití) a nakonec squat, jakjinak.

Šestnáctý srpen

Lidi, spousta lidí, Nácek, pak k Šilarům, tam se postarat o opilce a pak s Martinem k Luďkovi, mnoho alkoholu, je dobře, že mají chlapci byt, kde můžu spát vždycky.

Patnáctý srpen

Ranní trafika s Káčou, pak odívání bratra, který mě kompletně vyčerpalo, promočená a mrtvá jsem se navrátila domů a spala, pořád je všechno tak krásně jedno, až je to divný - ale prosim, ať to nepřestane.

Čtrnáctýho srpna

Ráno trochu rozpačitý setkání s Ludmilou v domě, od kterýho nikdo neměl klíče,k pak oslava matčina svátku a dozvědění se o dědově operaci, budu se modlit, večer Jakub, červený víno v dešti na schodech před naší již bývalou školou, pak nábřeží, který je nejhezčí, Kačenka, zjištění, že informační síť mezi všema mejma známejma je bohužel rychlejší a funkčnější, a nakonec - ostatně jak jinak - náš malostranskej squat.

Třináctý srpen

Ester je zpět, může sice pít jen červené víno (které nesnáší), protože nesmí pít nic chlazeného, ale i to vystačí, Modřany, Vltava, Anna, Anna je nejlepší stvoření na týhle polokouli (spolu s Ludmilou a mou famílijí), a pravděpodobně i na té druhé.

Dvanáctej srpen

Po téměř měsíci doma si připadám jako koule obrostlá tukem ještě více než obvykle.

Jedenáctý srpen

Seriály pokračují, ale s omezením, zpovídám se do Španělska Tereze M., neuvěřitelně se těšim, až přijede Ludmila zpátky do Česka, píšu příběh o nejsvětější trojici žen, rouhám se tím církvi, do níž patřím a dělám si hudební večer.

Desátej srpen

Pokračuje seriálová mánie (=sériové blbnutí), zachraňuje to večerní Little Caesar (aneb mám ráda všechny gangsterky, a ty ze třicátých let maj skvělou atmosféru).

Devátý srpen

Moji kamarádi pro dnešní den jsou teoretičtí fyzici z Big bang theory (pořád ještě tvrdim, že si vezmu Sheldona) a psychoobraz, jenž maluju pro matku.

Srpen osmý

Hohó, dopsala jsem svou první delší prózu (aspoň doufám), má asi padesáttři normostran a je o tom, že se nikdy nic nestane, a i kdyby náhodou jo, stejně to nemá následky a stejně to nic neznamená.

Sedmej srpen

Trávim den s hau áj met jór madr a s matčinými občasnými průpovídkami "zblbneš, ester", které se poněkud zmírnily, když jsem si začala číst salingerovy povídky v originále.

Šestej srpen

A všechno je rozlišený, jednoduchý, křišťálový, protože zejtřek neni, příští vteřina neni, budoucnost neexistuje, tak proč se jí zabejvat.

Pátýho osmý

Stupně mé rezignace by měly být měřeny na nějakém opaku Richterovy škály (ač vlastně možná ani nechci vědět, na jakym stupni jsem).

Čtvrtého osmý

Moje štěstí má tři příčiny - Samuela, kterej je ochotnej prakticky celej den si se mnou psát, Prokopa, kterej má tak neuvěřitelný historky, že jsem se smíchem málem uzdravila a taky tu třetí, ale rozhodně nikoli nejmíň důležitou, a to tu, že teď už je mi jedno skoro všechno (možná je tu i čtvrtá, ta, že mám teplotu 39,2, ale tu nepočítám).

Třetí srpen

Doctors tell me I'm cynical, I tell them that it must be chemical, horečky se vrací a třeba pomůže, že jsem začla psát další příběh.

Druhý srpen

Další antibiotika, dalších deset dnů, žádnej Povaleč, žádný nic, shniju.

Prvního osmý

Začíná mi bejt zas blbě; hlavní je, že jsem stihla vidět AE ("no co...když už to bereš.."), která mi částečně vnukla myšlenku na novej příběh, jehož psanim jsem trávila zbytek dne.

Třicátýho prvního sedmý

Celodenní a příšerná kocovina - morální kupodivu ne.