řikala jsem, půjde to pomalu, ale chci navázat: Září sedmnáct

Vždycky začínám když mám angínu, jak jinak, neschopna dělat všechny ty věci do školy, co musim, ale zas skvělej pracovní pohovor nebo jak to nazvat, chci to, potřebuju to, nutně, zejtra křest knihy, zlomy, zlomy, nutný zlomy.

Červen dvanáctej

Zkoušim to, chci to dělat, ale půjde to asi pomalu; po vyprovození Honzíka (který opakovaně zvracel a zakázala jsem mu jet domů) spim a spim a čtu a nepřemejšlim; dokážu jít učit do Modřan a pak na Točnou; moje učící děti mě maj fakt rády a mě to hrozně těší.

Květen šestnáctý

Není důvod, proč s tím zase nezačít; třeba zas brzo skončím, třeba ne, uvidí se. Teď ve Vršovicích, snažim se něco dělat, místo toho tupě koukám do kompu, večer Terezčina oslava a pak přiletí Ondřej z Anglie ach, jde se pít; straší mě Halík; moje vztahy? Pchá. Jako můj orientační smysl. Neexistující.