Leden dvacet osum

Každodenní kocoviny jsou ten správnej termín a konečně Terezín, Terezín s Ludmilou a její famýlijí, kdy jsme po iks hodinách v hospodě a iks rozhovorech vo iks věcech běželi tim sněhem přes bílý pole, křičeli a doběhli až ke kříži uprostřed polí, kde jsme se nahlas modlili o půlnoci otčenáš - pocit šílenýho štěstí z toho všeho neni popsatelnej, protože křičení v polích a koukání na nedozírný hvězdy a alkohol a Ludmila a její bratr a Bůh...to nejsou věci přenosný z člověka na člověka.