Prosinec dvacátej osmej

Dnes už fakt nikam nejdu, řikám si; ale přijela Ludmilka, musím tedy, pohádaly jsme se, proč, proč musí dělat scény, proč si za ní připadám zodpovědná, proč mě nenechá ulehčit jí život, nejsem její faktická matka, a tohle jsou nevýhody toho - pak za Jakubem, jehož jsem přesvědčovala, že je nutno chodit na VŠ a nakonec opět squat, kdo by to byl řek.

Dvacetsedum prosinec

Dopoledne domů. umejt se, najíst se, postesknout si nad svou neschopností, jít se rozejít, jít pít s Annou do rozcházecí hospody, a nakonec skončit u Nuseláku, kde je nádhernej výhled na Prahu, gintonik a Pašík, co je hodnej a rád nadává na svět.

Šestadvacátej prosined

Den obyč, večer - kdo by to byl řek - hospoda, náhodný setkání, odmítání a nakonec do squatu, jak jsem mu druhej den ráno psala, Jakub je kamarád, kterého by si každá dívka přála pod stromeček; a už mi chybí Ludmila.

Boží hod vánoční

Po téměř půl roce (styď se, obludo) na mši s otcem Williamem, všechno možný, Jana, vánoční šunka, večer s Františkem do nácka a ano, vánoční depky jsou přesně na svém místě.

Dvacetčtyřiprosinec

Štědrej den začínám tim, že uplakaně běžim v 0:30 do 67 pro cigarety a když doběhnu, řeknu, že chci jakýhokoliv panáka, co mají, pokračuju ráno v devět, kdy se probudim a Luděk chce objímat, neb se cítí osaměle, zvednu se a jedu domů, a pak už je to normální; otec je nadšen, že může pít přes den, když jsou svátky.

Třiadvacátej prosinec

Nekomentovala bych to; kdybych nebyla pitomá, nebyla bych to já - mám hodný kamarády s penězma a bytem (od něhož jsem získala své vlastní klíče, juchej) a podobně.

Dvacátýhodruhýho prosince

Ale co kdyby ale co kdyby ale co kdyby nechci vidět tebe tebe ani tebe, ale tebe a tebe vlastne nakonec jo, nechci, abyste mi kdokoliv pomáhali, pomůžu si sama, vždycky jsem to zvládla, proč by se to najednou mělo měnit a před Ludmilou s Ludmilou jsme potkaly Míšu Kačura, co byl po sedmi letech u zpovědi.

Dvacetjedna prosinec

Probudim se v pět odpoledne a pak uklízet a žít a dívat se na seriály a pochybovat o tom, jestli tohle všecko vůbec k něčemu je.

Prosinec číslo dvacet

Filozofickej večírek, moje zamilování se do jednoho filozofa v druháku, nač psát uvozovky tam, kde je přece všichni viděj, končim v sedum ráno se Sókratem v uchu.

Devatenáctej prosinec

Nevidím a nechci vidět co se stane; Samuel, Ludmila.

Osumnáct prosinec

A večer domů, domů, domů - všechno dobrý, ale já nevim - ve všem je něco takovýho...

Prosinec sedumnáct

Dobře, asi objektivní náplň našich dnů neni originální, ale rozumíme si a smějem se stejnejm věcem, nás pět, a i když se tomu divim, je to skvělý; Vídeň celá svítí.

Prosinec šestnáct

V pět ráno jsme přijeli do prázdný Vídně, zázračně našli kavárnu, chodili po výstavách, měli se dobře a večer se ofkórs vožrali jak hovada - nic jsem neřešila, neměla jsem tendence, považuju se tedy za vyléčenou, ale kurva, ten kluk mi tak chyběl a pořád bude...

Prosinec patnáctej

Stíhat nestíhat co jako s tebou, Vídeň večer už Vídeň, v noci brečící pauza v auobuse, ale neřešit nic, jenom jet dál.

Čtrnáctej prosinec

Dobře, uznávám, nepamatuju se - pámbů ví, nejspíš doma vyděšená ze svý vlastní existence.

Třináctej prosinec, Lucie, co noci upije

Do školy nejdu, to jako ne, Samuelovi řikám, ať nejezdí, poslední dobou chci bejt pořád sama, ale večer oživnu a utíkám na Terezčino čtení; empiricky zjišťuji již poněkolikáté, že všechny cesty vedou k Ludmile.

Dvanáctýho prosince

Šest hodin strávenejch po doktorech, ale vyplatilo se to - jsem krčařkou oficiálně puštěna (jů!).

Prosinec jedenáctej

Adventní zázraky se dějou - čepy mi z krku zmizely, svítá naděje, že bych do tý Vídně třeba možná i jet mohla.

Desátej prosinec

Ze vzdoru se začínám dívat se na novej seriál; na pohotovosti mi sdělí, co už jsem věděla, že mám chronickou angínu - jupí!

Devátej prosinec

Ráno se odpotácim do školy a vedu čtení Timaia - Špinka mě pochválil, tak mě hřeje u srdíčka, ale večer přijdu zničená domů a najdu v krku bílý čepy - vzteky brečim.

Prosinec osmej

Odhodlám se ke škole, pak celej den v kavárnách , měl to bejt klidnej večer, ale přichází Ludmila a zas jsme ztracený, končíme u ní doma někdy bůhvíkdy.

Sedmej prosinec

Zůstávám doma s nějakým bolením v krku a modlím se, aby to nebyla další angína; nechci už nikdy vylízt.

Prosinec šestej

Zešílela jsem, nechci nikoho vidět, sedim doma a klepu se v hrůze z lidí - pomáhá cukroví a trocha filosofie (pitomý kortikoidy, sakrauž).

Pátý prosinec

Poprvý po pěti nebo šesti letech nedělám čerta spolu s Mikulášem - Kokinem; je mi jasný, že už to prostě nejde a že tradice končej, ale trošku jsem zaslzela, když jsem jela kolem Podolí.

Čtvrtý prosinec

Jedu domů, peču cukroví a vymýšlím si výmluvy, proč nedělat nic.

Prosinec třetí

Nevstávám, nezvedám se, nepracuju, nechodim ven; u Ludmily je fajn.

Prosinec druhej

Ráno výkyvy nálad jako pitomá puberťačka - zkurvený kortikoidy - večer že budu "opatrná", a nakonec, po všech možnejch peripetiích a rozhovorech, co nebyly ztráta času (chudák pan Šilar, ten se naodpovídal), ve čtyři ráno od Ludmilky všichni odešli a my si mohly povídat do třičtvrtě na sedum.

Prosinec První

Hohó hohó, urvaný barbíní ruce do uší a na krk, udělám ze sebe pankerku a s bratříčkem na 29. narozeniny Visáčů!

Třicátej listopad

Terapeutická středa, jak tomu řekla máma - jestli Davidovi aspoň trochu pomůžu, budu ráda, pak Luděk a nakonec Anna, na kterou jsem zlá sice možná neopodstatněně, ale někdy ztratim trpělivost a mám chuť říct "prober se, tak se prober, svět je skvělej, teď je ti blbě, ale snaž se, tak se sakra snaž a bude ti líp, bez snahy to nejde, a nauč se už žít v reálnym světě" ne jenom jí, ale spoustě dalších lidí, pak přichází Matěj a nabízí, abychom jeli do Vídně - vlastně proč ne, když to S. dovolí (skoro půl roku jsem prakticky nevytáhla paty z Prahy).

Listopad devětadvacet

Poškolevyčerpanádomůspátjenomspát.

Listopad dvacetosum

Škola školička, dopoledne jsem byla poprvý ve studovně v Klementinu a zamilovala jsem si to tam, a nějak - vimjáproč - jsem se rozhodla, že bych vlastně byla ráda psycholožka, i když bych to nechtěla studovat, ale bez toho to asi nejde nojo - večer zabránění faux-pas a pak Jakub, kterýmu prostě už permanentně nosim špatný zprávy; byla jsem na něj zlá, ale oprávněně.

Sedmadvacátej listopad

První adventní neděle a je tak krásný počasí, že tomu nerozumim, když jdem s bratříčkem sbírat přírodniny a jehličí na adventní věnec, z tý krásy na Skalkách, kde je vyhlídka na další tři kopce, až bolí u srdce, hlavně z toho strašně ostrýho slunce, který láme na kusy všecko; adventní věnce jsem nakonec vyrobila tři - jeden poputuje do chorvatský, ať maj chlapci v tom bordelu aspoň kousek vánoc.

Listopad šestadvacet

Zabijte den, kdy se nikomu nechce vstávat z postele, takže filmy, úklid (když Ludmila usnula) a večer trochu alkoholu a Smrtonosná past, nojo.

Pětadvacátej listopad

Kluci maj narozeniny, trošku se bojim (i když ne moc), z nedostatku financí vyrábím přáníčko ve tvaru láhve, nejdřív lehce nucená komunikace, ale víno pomůže pomůže pomůže a pak už o půlnoci s Ludmilou k nám (matka si odjela, starej se bratříčka, Esterko, jen se starej) a hodnotné rozhovory do tří do rána; občas mám pocit, že s ní srůstám.

Dvacátý čtvrtý listopad

Prokistovudrahoumuku, ve škole je mi blbě, jedu spát domů, má milá Ester, takhle se nedá žít.

Listopad třiadvacet

V manuálu je "nepít, ne moc", ale koncert, radosti života, povídám si s evanglíkama a pak jdu spát k Luďkovi, kterej mě celej večer zval a pak trošku přiznal, že by do mě byl asi zamilovanej, kdybych nechodila se S., jenže tyhle věci nejsou důležitý, stejně si jich většinou polovinu vymejšlim, pak povídání si u nich doma asi do čtyř, do pěti do rána s ginem a tonikem, juchůjupí, moje předsevzetí jsou silně efemérní.

Dvaadvacátej listopad

Žiji podle manuálu, až na uklízení pokoje, i střízlivej život je docela ucházející, kór když ho můžu trávit se S.