Pětadvacátý září

Byla tu skoro celej den Marije, jsem nejspíš pitomá, že jsem se jí minulý dva roky nevěnovala tolik, jak by si zasloužila, pořád je to nejspíš jedna z nejlepších kamarádek, co mám, a jeden z mála lidí, co mi rozumí a skutečně se zajímají o to, jak mi je, bylo to skvělé, ano, večer jsem se dozvěděla možné prognózy svého zánětu, které mě poněkud poděsily a teď jsem zjistila, že stále ještě nemůžu zpět do těchto zápisů zajít moc daleko - oči mě jinak začnou pálit vzpomínkama, a ty musí končit sedumnátýho dubna, dál jít nemůžu, pořád ještě ne.