Druhej únor, ne vo moc lepší

Ráno se probudim se největší depkou za dlouhou dobu - nemám tušení proč, jdu zas spát. Probudim se podruhý a bleju jak Alík. Nemám tušení proč. Večer nikam nechci, ale ukecat se nechám, prozměnu děvčata, a děvčata, co tolik neznám, osvěžující (při vyprávění o Filipínách a potápění jsem měla skoro otevřenou pusu), akorát pak zavolala Anna a jak je zima, domů jsem zas nejela. Noc se zvrhla, jako ostatně často, a když jsem se vracela ze svý zoufalecký výpravy na zastávku v ponožkách, kalhoech a tričku s dlouhym rukávem, seděla jsem na nějakym rantlu (kde už na mě nedohlídnul), brečela a chtěla jsem velice ultimátně zmrznout (protože to prej nebolí), ale místo toho jsem došla zpátky, zazvonila na zvonek a řekla hluše ahoj.