Dvacátejdevátej leden

Na pohovor v šatech za dvacetpěttisíc, vypůjčenejch od Petry, připadám si vtipně, ale mám dobrou náladu, nic už se nemůže dít, nic, na pohovoru naprostý přechválení mejch schopností čehokoli, už mlčte, už nemluvte, jdu nadšeně ze schodů, v druhym patře zklamaně se tvářící M., asi jsem moc mimo, abych dokázala říkat něco konstruktivního, večer ples, který se daří, dokonce se dozvim, že za to pitomý moderování dostanu peníze, ale už chvíli před koncem schýza ze všech těch lidí obličejů všeho, vim, že musim okamžitě vypadnout, snažit se rozbrečet se až doma a ne už v autobuse, okamžite po příchodu ze sebe strhat ty šaty šminky všecku tu faleš a lehnout si a plakat, pak spát, to je požehnání.