Leden dvacetpět

Ráno vstát na seminář, kde osoba příliš milého vzezření mluví o arteterapii, pak praktická zkouška "zavřeme oči, uvědomujeme si své tělo, pak brvu, jak se rozlévá ze středu dál…" já a dva kluci jsme na sebe rozpačitě koukali našema otevřenejma očima, oni proto, že je to nebavilo, já proto, že bych se rozbrečela, kdybych něco takovýho zkusila, držela jsem všecky svý síly v hrsti, abych vydržela zůstat zavřená, když jsme to kreslili, černočernej labyrint se schoulenou figurou uprostřed, kterou bodaj mrazivý šipky ---- Pak nejlepší mladý muž na systém sociálně-právní ochrany dětí, tohle chci dělat, prostě chci, ať už cokoli, aspoň v části mýho života…Potom mě a Štěpána přemluví Martina na jedno, takže milion piv si prolejem hrdlem, o milionu věcí se mluví, na konci tý skvělý sešn už zas slyšim vzadu v hlavě, jak to bublá, jdu domů, spát, spát.