Šestej srpen

A všechno je rozlišený, jednoduchý, křišťálový, protože zejtřek neni, příští vteřina neni, budoucnost neexistuje, tak proč se jí zabejvat.

Pátýho osmý

Stupně mé rezignace by měly být měřeny na nějakém opaku Richterovy škály (ač vlastně možná ani nechci vědět, na jakym stupni jsem).

Čtvrtého osmý

Moje štěstí má tři příčiny - Samuela, kterej je ochotnej prakticky celej den si se mnou psát, Prokopa, kterej má tak neuvěřitelný historky, že jsem se smíchem málem uzdravila a taky tu třetí, ale rozhodně nikoli nejmíň důležitou, a to tu, že teď už je mi jedno skoro všechno (možná je tu i čtvrtá, ta, že mám teplotu 39,2, ale tu nepočítám).

Třetí srpen

Doctors tell me I'm cynical, I tell them that it must be chemical, horečky se vrací a třeba pomůže, že jsem začla psát další příběh.

Druhý srpen

Další antibiotika, dalších deset dnů, žádnej Povaleč, žádný nic, shniju.

Prvního osmý

Začíná mi bejt zas blbě; hlavní je, že jsem stihla vidět AE ("no co...když už to bereš.."), která mi částečně vnukla myšlenku na novej příběh, jehož psanim jsem trávila zbytek dne.

Třicátýho prvního sedmý

Celodenní a příšerná kocovina - morální kupodivu ne.