Sedmý leden

Válení, sešn s Máťou, válení, plavání, chvíle thaisko-vietnamskýho vaření s L, L & K, pak za Honzíkem, večer, kterej končí ultimátně blbě, ano, to je přesně ten důvod, proč ve vztahu nesnášim jakýkoli povídání o tom vztahu, protože se prostě řeknou věci, který se nedaj vzít zpátky a nedaj se zapomenout, nevim teď, co budu dělat, nemůžu si pomoct, to je jako zkoušet jíst nedopečený věci v troubě a nečekat, až budou hotový, nebo ještě hůř, to je jako kdyby ty věci z trouby zkoušely jíst samy sebe, uvědomujíce si, že jsou nehotovy, nevim, nevim.

Leden šestý

Ráno válení, nic než válení, nedostatek jakýkoli motivace, ale proč taky - odpoledne akorát AG, kam se mi strašně moc nechtělo /ale nakonec to bylo docela dobrý a půjdem do synagógy snad/, a večer koncert tý Terčiny kapely, jejíž název si nedokáži zapamatovat, neboť je to turecký název pro lahodné jahodové krémové sušenky, chci, aby se měla Téra dobře, snad se to někdy přihodí.

Pátý leden

/Ještě ke včerejšku: posalvátorský posezení s Mikaelem, že bych se konečně naučila odcházet bez výbuchu na pozadí?/; dnes prezentace tématu bakalářky, nervózní /proč vlastně?/, večer do suterénu s kač, kryš a alimdul; jediný způsob, jak s ní mluvit poslední dobou, doma na sebe jenom vždycky zabrumláme, jak se máme etc; kač říkala, že to má s kryštofem stejně, asi je to prostě přirozený.

Čtvrtý leden

Už asi nemá smysl povídat o svých snahách, jenže: není už hvězdy smrti, padla za oběť jedný prosincový /nebo listopadový?/ depce, takže zůstala jen občasná vrba v počítači a potřeba se prezentovat na internetu nemizí, i když vím, že to nikdo nebude číst, je to prostě jakási prapodivná touha po možnosti stavět se na odiv nebo co; třeba to budu dělat tady, třeba ne, jedna věta je moc málo, zlomy přišly přihodily se musim přežít tuhle zimu musim přežít tuhle zimu musim přežít tuhle zimu, pak zvládnu všecko.

řikala jsem, půjde to pomalu, ale chci navázat: Září sedmnáct

Vždycky začínám když mám angínu, jak jinak, neschopna dělat všechny ty věci do školy, co musim, ale zas skvělej pracovní pohovor nebo jak to nazvat, chci to, potřebuju to, nutně, zejtra křest knihy, zlomy, zlomy, nutný zlomy.

Červen dvanáctej

Zkoušim to, chci to dělat, ale půjde to asi pomalu; po vyprovození Honzíka (který opakovaně zvracel a zakázala jsem mu jet domů) spim a spim a čtu a nepřemejšlim; dokážu jít učit do Modřan a pak na Točnou; moje učící děti mě maj fakt rády a mě to hrozně těší.

Květen šestnáctý

Není důvod, proč s tím zase nezačít; třeba zas brzo skončím, třeba ne, uvidí se. Teď ve Vršovicích, snažim se něco dělat, místo toho tupě koukám do kompu, večer Terezčina oslava a pak přiletí Ondřej z Anglie ach, jde se pít; straší mě Halík; moje vztahy? Pchá. Jako můj orientační smysl. Neexistující.