Březen č. 14

Jsem nemožná, neschopná, a náladama zmítaná neuvěřitelnym způsobem, pět minut chci vraždit celej svět, pět minut se zabít, pět minut jsem šíleně štastná a zbytek dne mimo, ach jo, co třeba naučit se žít v realitě a při vážnejch neironickejch konverzacích neutíkat do svýho vlastního světa v mý hlavě, kde nejsou lidi, ke kterejm bych musela bejt ohleduplná, a nekrčit ramenama a neřikat jenom "nevim" a "no prostě.." a "jako totiž..", co na to řikáš, Esterko, všechny tvoje zbylý já totiž souhlasej s tim, že je to dobrej nápad, přímo skvělej, tak co ty na to, hm?