Dvacátý osmý květen

Od té doby, co v jednu ráno přijela nešťastná Ludmila, až do konce dne, kdy jsem utěšovala nešťastnou Annu, se něco stalo - je to mezník, svym způsobem; smutek hyne jenom větším smutkem, napsala má matka, a platí to i takhle - už nejsem na programu já, ale ostatní; ne, že bych byla spokojená, když se lidem, který mám nejradši, hroutěj jejich světy, ale to, že v tý chvíli můžu bejt s nima, můžu jim pomáhat, objímat je a vymejšlet více či méně vynalézavými způsoby, proč se to všecko časem zlepší, to je ten pravej smysl, to je důvod k žití, dlouho už - ale nějak jsem zapomínala si to uvědomovat.