Dvacátýpátý květen

Ráno roznášet s Ludmilou ádvojku po Praze je krásný; večer dovědět se, jak se má moje nejoblíbenější skupina lidí skvěle i beze mě už tak krásný neni; proč ty vztahy musej bejt taksložitý, proč se prostě nemůžem vídat všichni a smát se spolu, bez záští, nedořešenejch lásek, a proč jsem tim problémem já - začínám už mít potíže, když je se mnou někde víc než jeden člověk, max dva; já, ta nejspolečenštější osoba; je dobře, je asi jenom potřeba smířit se s tim, že přichází nějaký nový období; anebo naopak, říct si, že tohle je přechodnej stav a to předtim se aspoň trochu vrátí, i když, samozřejmě, s podstatnými obměnami.