Druhýho září

Dozvim se od S. o koncertě na náplavce a musim nutně slyšet Kazety, jenže nemám jít s kym jinym., tak jdu se S., no, je tam i T., ale nevim, co se jí stalo, třeba jsem zas provedla něco o čem nevim, to se stává, s holkama se musí v rukavičkách, občas je to otravný, ale nechme toho; přemejšlela jsem a přemejšlela a poslouchala Kazety a pila na slunci pivo a kouřila a přemejšlela a poslouchala a občas jsem se o svý závěry podělila se S., kterej tradičně nemluvil, já se usmívala na celý kolo a on mračil, takový pěkný pár. Pak večer s Áňou a s milijónem lidí, byla spíš náhoda, že tam byl S. opět (takže jsme se všehovšudy neviděli tak půl hodiny) i s bandou evangelíků, mluvim a směju se a piju, i když nemám peníze, nakonec volám Luďkovi, za nímž se S. jedem, jsem v Rouře někdy do sedmi do rána, i když nějakou dobu z toho spim; a teď vážně: jsem mrcha, hnusná - na jednu stranu říkám, že bych těm chlapcům nechtěla ublížit, na druhou stranu v nich strašně chci nechat otisk, aby se ze mě nevzpamatovali, abych byla já ta osudová - jsem jak velká požíračka (teda, jenom v pocitech - naštěstí). Nějak jsme se objímali, ale já nechtěla cokoliv jinak - z logickýho hlediska je dost velká píčovina vykašlat se na jednoho bývalého chlapce a začít se v tu chvíli tahat s druhým (dobře, udělala jsem to tak minulej podzim a ukázalo se, že to NENÍ dobrý nápad) - takže nechci ani o neškodnym objímání říct třeba Á., protože by se na mě koukala, že dělám něco špatně, a to je pravda. Už klid, nechám si narůst křídla - no co, byl to dlouhej den.