Třetí září

Někdy dopoledne se dopotácim za otcem, s nímž (a s bratrem obědvám), načež nakupuji peněženku a jedu domů, kde nejsem schopna se učit - přínosný den; přesto, že mám hlavu plnou vznešených myšlenek, jak budu na ty lidi hodná a jak začnu odznova (což je ten pocit, jakej mám dycky, když jezdim na rotopedu - což bylo třeba včera a dnes - že hubnu, a že se mi to daří a že s věcma se dá něco dělat), přesto jdu zejtra se S. do kina. Ale co, batmana chci vidět a S. neškodí mně - to spíš já jemu. A možná ani to ne, stejně to neni zdravý, nejsem přece pitomá, abych to nepoznala - a ještě mi došlo, když mi otec řek, proč bych ve třiceti byla sama, že je to blbost, dnes poprvý mi to došlo, že JE reálná možnost že budu sama - a ne proto, že by mě nikdo nechtěl, ale že já bych nad všema vohrnula nos; třeba neoprávněně, ale udělala bych to, nejsem jako otec, co už je od svých asi osmnácti v kuse zadán, vlastně ani jako matka, jsem v tomhle mnohem víc samotář a ono je mi málo let, ale sakra stejně...Nechme se překvapit. Svět je krásný a svítí na něm slunéčko.