úterý 24. května 2011
Květen třiadvacet
Ze včerejšího odpoledne mě vysvobodila Ludmila, z dnešního večera Prokop, s nímž jsme v parku a následně v Modřanském nonstopu náležitě oslavili jeho šestnáctiny a to, koho jsem tam potkala, že jsem ho po tolika letech poznala, a celý náš rozhovor, všechno to bylo absolutně mysteriózní, akorát mi to pořád leží v hlavě, těžkej kámen + jsem si ale zároveň uvědomila podstatnou věc - stála jsem v parku kdesi v Modřanech a s rozpřaženýma rukama křičela, že už ho nemiluju, a děkovala jsem skoro na kolenou Prokopovi, že mi pomohl si to uvědomit - sláva.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Gratuluji, žes neskončila jako Werther.
OdpovědětVymazatUž by sis nezastopovala.
Hele víš co, mě Werther vždycky sral, abych pravdu řekla..
OdpovědětVymazatJe tady na světě spoustu zábavnějších činností, než se střelit do hlavy a pak tři dny umírat, mám takovej pocit.
OdpovědětVymazatWerther je přeceněný, to se ví. Je přecitlivělý jak malý kluk.
OdpovědětVymazatJo, a taky patetickej a hrozně ho baví se v tom utrpení nimrat a vůbec nemyslí na to, že Lottě by taky bylo líp, kdyby už jí dal kurva pokoj, takže eště k tomu hrozně sobeckej...a vůbec.
OdpovědětVymazat