Únor první

Myšlenky nikam nevedou, protože nad čím taky přemýšlet, žádný smysl tomu nedávat, pravda, a koneckonců, občas to skutečně škodí, nemoc, odpoledne píšu dopis Vojtěchovi do kroměříže, večer odhodlaně domů, scény z manželskýho života, proč.

Leden poslední

Dlouhý dopoledne v trafice, stolní hry, věci, věci, je mi dobře, pak na Točnou, halušky, spánek, detašování se pryč od lidí.

Leden třicátej

Dopoledne zas prázdno blivno mdlo všecko, před odjezdem na douč se rozpláču u Ludmil v náručí, říká věci, který jsou určitě pravda, já jen neumim je nechat proniknout až do tý vrstvy hlavy, kde na nich záleží, nakonec na její prosbu/radu/něco jdu večer na Jendovu oslavu, kam se mi nechtělo /předtím  se študenty do synagogy - ráda paráda líbilo se mi to/, kde potkám M., kterýho zas přemluvila Marie, rozhovory o všech pitomostech i nepitomostech světa, nakonec hádka, zda jsou lepší Vršovice či Praha 5 hned u řeky, když jdeme k němu ---

Dvacátejdevátej leden

Na pohovor v šatech za dvacetpěttisíc, vypůjčenejch od Petry, připadám si vtipně, ale mám dobrou náladu, nic už se nemůže dít, nic, na pohovoru naprostý přechválení mejch schopností čehokoli, už mlčte, už nemluvte, jdu nadšeně ze schodů, v druhym patře zklamaně se tvářící M., asi jsem moc mimo, abych dokázala říkat něco konstruktivního, večer ples, který se daří, dokonce se dozvim, že za to pitomý moderování dostanu peníze, ale už chvíli před koncem schýza ze všech těch lidí obličejů všeho, vim, že musim okamžitě vypadnout, snažit se rozbrečet se až doma a ne už v autobuse, okamžite po příchodu ze sebe strhat ty šaty šminky všecku tu faleš a lehnout si a plakat, pak spát, to je požehnání.

Leden dvacet osm

Zas přijímačky, tentokrát testy, jen přání to rychle dokončit a zmizet, potkám M. před pohovorem, mluvíme spolu asi dvacetminut, snažím se bejt ta přátelská tvář, se kterou můžeš čelit nervozitě a divnejm lidem, snažim se bejt všechno, o pár dní pozděj se dozvim, že se mi to dařilo, pak doma jen vyčerpání, na Točnou pro šaty, pak k otci, kde zůstanu spát - vždycky se mi tam dobře spí a dobře probouzí.

Dvacátý sedmý leden

Celej den přijímačky; bojuju s těma mrazivejma šipkama, jak můžu, uprostřed psaní etýdy musim odejít aspoň na chvíli, sedět v rohu kabinky a něco si pro sebe mluvit, pak grafomanit do sešitu, jak nesmim prohrát--myslim, že jsem bojovala úspěšně, večer prvně za mámou a Bohdanem, pak Viktória, opilej Ondřej, problémy vztahy problémy, ale mně je dobře.

Dvacátý šestý leden

Když jedu na vyzvednout Máťu na naší cestě do mořskýho světa, na zastávce jako blesk projede nezvratný rozhodnutí, vezmu telefon a volám tomu číslu, co mám v telefonu uložený jako "Psycho"; sešn je domluvená na 10.3., dřív nemá volno, pak nebetyčně krásnej mořskej svět, pak ponec a ketonal, abych spala, blaženě těkám očima po ostatních, spánek, sladkej, bez trhání, konečně.

Leden dvacetpět

Ráno vstát na seminář, kde osoba příliš milého vzezření mluví o arteterapii, pak praktická zkouška "zavřeme oči, uvědomujeme si své tělo, pak brvu, jak se rozlévá ze středu dál…" já a dva kluci jsme na sebe rozpačitě koukali našema otevřenejma očima, oni proto, že je to nebavilo, já proto, že bych se rozbrečela, kdybych něco takovýho zkusila, držela jsem všecky svý síly v hrsti, abych vydržela zůstat zavřená, když jsme to kreslili, černočernej labyrint se schoulenou figurou uprostřed, kterou bodaj mrazivý šipky ---- Pak nejlepší mladý muž na systém sociálně-právní ochrany dětí, tohle chci dělat, prostě chci, ať už cokoli, aspoň v části mýho života…Potom mě a Štěpána přemluví Martina na jedno, takže milion piv si prolejem hrdlem, o milionu věcí se mluví, na konci tý skvělý sešn už zas slyšim vzadu v hlavě, jak to bublá, jdu domů, spát, spát.

Dvacetčtyři leden

Přes den kocovina kocovin, spánek, kocovina, spánek, jídlo, spánek, kocovina, večer nutnost vykopat do Napy na čtení pro Kliniku, který je nakonec nebesky fajn, prapodivný konverzace s Beránkem, prapodivnej stav mysli, napsala jsem pak o tom něco, tohle bylo to prolomení, vážně?

Dvacátý třetí leden

Konzultace bez konzultací, kofola s Honzou, co dal novověk /hurá!!!/, pak práce jedna, práce dvě a hospoda s Honzou a Andrejem, který jsem tak dlouho neviděla,ach filosofické debaty vtipy všecko, pak do marathonu za ostatníma, kde je i M /ale whatever/, nakonec s Honzou k nám, kde další debaty řeči slova všecko u zelenýho světla, zpívání vypsaný fixy tralalalala dnes je život dobrej.

Leden dvacetdva

Ráno za Ladou, ten videotrénink je kůl, poradilami spoustu hrozně dobrejch věcí, člověk potřebuje kritiku, aby se mohl posouvat v čemkoli, co dělá /ach moudro/, učení jedna pak dva pak Ponec pak nechci domů takže pivo s Tádou a Monikou v Jardovi, tři němci na návštěvě prahy, novinář Dieter, "today we all are Ester", debaty o buddhismu a vůbec o všem, s Monikou oi tom, jak je potřebadávat některejm lidem čas, dokážu mít pivo na hlavě bez držení, což je kůl, to je tak jediný, co bych k tomu poznamenala.

Jedenadvacátý leden

Spánek spánek konečně a pak sešn s Máťou a učení na Hájích a prácepráce, večer k otci, milá rodinná sešn, zůstávám tam spát.

Dvacátý leden

Celý dopoledne řešení chyby v systému, abych mohla dělat státnice, připadám si jako Asterix v domě bláznů, nakonec je vše zdárně vyřešeno, jedu domů s pocitem aspoň nějakýho úspěchu, pak AG /tentokrát s hospitací a bez referátu, ugh.../, a nakonec Jakubův koncert, talky s Klárou a Janou, nakonec s Jakubem do squatu, je to tam teď krásný, jsme už asi starý,vypili jsme každej tři piva v hospodě a doma si dali šťávičku a intelektuálně konverzovali, co se dá dělat /ale jsem za něj TAK ráda...vždycky, když se vidíme, si to uvědomim/.

Leden devatenáct

Přes den mrazivý dálnice v hlavě, v páteři a tak vůbec, pak douč a počernický pivo s Martinem - zas jsem mu všecko vybryndala jak na ubrousek, x piv a x slov, Martin neustále se snažící mi zlepší náladu, a nakonec za mě píše tu zprávu, kterou jsem napůl chtěla a napůl nechtěla napsat - za trest jsem ho posolila.

Leden osmnáctej

Ráno domů z Malešic, Krajina posledá tmou, zas to divoký štěstí, když mě nic netrápí; pak zkouška s ochotníkama, která končí v hospodě sáhodlouhejma debatama o církvi, sexu, kněžském povolání, homosexualitě etcétera, už mi zas začíná bejt špatně, mrazivý dálnice po zádech, ale nesmim se poddat.

Sedmnáctý leden

Dopoledne přijel bratr, takže celej den plnej poflakování se, Pink Floydů, vymejšlení komiksů o Praotci Čechovi a pár práce do školy - večer k Ondřejovi, všechno je milé, všichni jsou milí, rozhovory s Májou, v noci pak naprosto neškodné, nevinné, až dětské objímání z přebytku samoty; Evelína pořád spí.

Leden šestnáct

Dodatek ke včerejšku - naonec jsem stejně někam šla, měla jsem pocit, že jinak puknu, takže noc s Káč, kdy jsem jí všecko řekla, protože už jsem musela, praskla bych, vážně bych jinak praskla, takže pak celej den ve znamení kocoviny, když jsem šla ráno domů, byla jsem šťastná, protože Evelína konečně mlčela, opila jsem ji tak důkladně, že se neprobudila celý den /kdy jsem akorát koukala na doktora hauze, ale co už/, hlavně že mlčela.

Patnáctej leden

Špatný spaní, sny o němčině/v němčině, pokračování skoro halucinačního stavu ze včera, na Němčině je Zuzka, aspoň někdo, mám dvojku, chvíli, když jdu domů, jakoby všechno spadlo, krátká úleva, po který téměř okamžitě následuje o to bolestivější stažení srdce hlavy duše všeho, snažim se spát, ale spíš třeštění než cokoliv jinýho; chtěla jsem někam jít, ale je půl osmý, už ani nic, jede Dark Side of the Moon /The lunatic is in my head!/, Kryštof doporučil nějakej depka film, nedokážu teď nic, všechno bolí, bolí to jako kdybych byla doopravdy nemocná, ale nic mi není.

Leden čtrnáct

Učit se s tou třeskutostí v zádech, malátností a zoufalostí zároveň, s tim všim, co už mi zas přišlo najednou, jako balíček toho nejlepšího, co měli zrovna na trhu psychickejch poruch, kopu se, nutim se, příliš mnoho kávy, Psí Vojáci, zcela jistě až příliš mnoho kávy, vyčerpaná jdu spát někdy kolem jedné hodiny, co už.

Třináctej leden

Donutit se k čemukoli je úkol téměř nad mý síly, tak aspoň sešn se Sárinkou a s Máťou, s nimiž je mi dobře, pak supervize a pivo s Kryš a Ludm, po pivo když jdu domů nával příval zával, málo jsem jedla i spala, těžko se mi zvedaj nohy, nemyslim si, že to zvládnu, dojít domů /L spí u K, takže jedu sama/, zvládnu neudělat žádnou blbost, nikomu nenapsat, doma ne hned spát, protože bych se zabila, ale jídlo a doktor Haus mě zachráněj natolik, že jdu spát víceméně smířená, očividně teď už zas nemůžu vůbec pít, prosím, prosím, ať to neni tak blbý jako v létě, jinak bych tý psychiatričce už vážně musela zavolat a já nechci nechci nechci.

Dvanáctý leden

Asi jsem se chtěla učit na zkoušku, ale prostě se mi to nevede, takže pitomý seriály, jídlo, pak chvíli doučování a něco málo jsem tomu dala, ale sakra práce, moje muže skutečně platí agentura, která nechce, abych dokončila vzdělání.

Leden jedenáctý

Logicky den po dni, kdy se věci rozbily, takže spánek, bezbřehosti, bezbřehosti, bezbřehosti.

Deset leden

Den, kdy se věci rozbily /mnoho věcí, nikoli věci obecně; jak říkala teta Viola, když slítneš ze schodů, ještě na tebe spadne hajzl/.

Leden devátý

Kocoviny kocoviny, zle je, křeče v lejtku, pak akorát Lenička, místo anglické konverzae české řešení týnejdž problémů "a nejsem ošklivá?" a "a co když si pro mě v tanečních nikdo nepřijde" atd atd.

osmý leden

Přes den depky, bezbřehosti, spánek, poté učení dětí /to má vždy terapeutický účinek/ a večer sešn s Ludmil a Beránkem, na níž se přestanu soustředit poté, co zjistím, že druhé kolo FAMU, tak už nedokážu rozumět Beránkově filosofický teorii, jedu za Maru, Terkou a taky-do-druhého-kola-se-dostavším M. do Nebe, načež se poprvé snad za celou dobu ve vršovicích probouzim na konečný tramvaje..

Sedmý leden

Válení, sešn s Máťou, válení, plavání, chvíle thaisko-vietnamskýho vaření s L, L & K, pak za Honzíkem, večer, kterej končí ultimátně blbě, ano, to je přesně ten důvod, proč ve vztahu nesnášim jakýkoli povídání o tom vztahu, protože se prostě řeknou věci, který se nedaj vzít zpátky a nedaj se zapomenout, nevim teď, co budu dělat, nemůžu si pomoct, to je jako zkoušet jíst nedopečený věci v troubě a nečekat, až budou hotový, nebo ještě hůř, to je jako kdyby ty věci z trouby zkoušely jíst samy sebe, uvědomujíce si, že jsou nehotovy, nevim, nevim.

Leden šestý

Ráno válení, nic než válení, nedostatek jakýkoli motivace, ale proč taky - odpoledne akorát AG, kam se mi strašně moc nechtělo /ale nakonec to bylo docela dobrý a půjdem do synagógy snad/, a večer koncert tý Terčiny kapely, jejíž název si nedokáži zapamatovat, neboť je to turecký název pro lahodné jahodové krémové sušenky, chci, aby se měla Téra dobře, snad se to někdy přihodí.

Pátý leden

/Ještě ke včerejšku: posalvátorský posezení s Mikaelem, že bych se konečně naučila odcházet bez výbuchu na pozadí?/; dnes prezentace tématu bakalářky, nervózní /proč vlastně?/, večer do suterénu s kač, kryš a alimdul; jediný způsob, jak s ní mluvit poslední dobou, doma na sebe jenom vždycky zabrumláme, jak se máme etc; kač říkala, že to má s kryštofem stejně, asi je to prostě přirozený.

Čtvrtý leden

Už asi nemá smysl povídat o svých snahách, jenže: není už hvězdy smrti, padla za oběť jedný prosincový /nebo listopadový?/ depce, takže zůstala jen občasná vrba v počítači a potřeba se prezentovat na internetu nemizí, i když vím, že to nikdo nebude číst, je to prostě jakási prapodivná touha po možnosti stavět se na odiv nebo co; třeba to budu dělat tady, třeba ne, jedna věta je moc málo, zlomy přišly přihodily se musim přežít tuhle zimu musim přežít tuhle zimu musim přežít tuhle zimu, pak zvládnu všecko.