Září dvacetsedm

Obejdu doktory, nakoupim si nový oblečení, pustim si Suzanne Vega, upeču mrkvovej koláč a zničehonic mám dobrou náladu, má povrchní stránka je má oblíbená, je krásnej den a v noci pak ten sen, nevykrvácela bych kvůli jeho splnění, ale obětovat dva tři litry krve bych schopna byla.

Nějaký září který nikoho nezajímá, číslo je dvacetšest

Doktoři zabrali celej den, je mi zle z bílejch plášťů, zjištění: nemůžu se dívat na filmy, který berou vážně city a zabejvaj se jima, dokázáno Vicky Cristinou Barcelonou; řešení: stáhla jsem si spoustu filmů noir a hodlám se na ně a na gangsterky dívat do konce svýho života.

Pětadvacátý září

Byla tu skoro celej den Marije, jsem nejspíš pitomá, že jsem se jí minulý dva roky nevěnovala tolik, jak by si zasloužila, pořád je to nejspíš jedna z nejlepších kamarádek, co mám, a jeden z mála lidí, co mi rozumí a skutečně se zajímají o to, jak mi je, bylo to skvělé, ano, večer jsem se dozvěděla možné prognózy svého zánětu, které mě poněkud poděsily a teď jsem zjistila, že stále ještě nemůžu zpět do těchto zápisů zajít moc daleko - oči mě jinak začnou pálit vzpomínkama, a ty musí končit sedumnátýho dubna, dál jít nemůžu, pořád ještě ne.

Dvacetčtyři září a koho to zajmá.

Jak jsem mluvila včera o takovejch těch dnech...tak to je furt vono.

Třiadvacátý září

Jak popisovat dny, kdy se nic neděje, demotivující nepohyblivý dny s antibiotikama v posteli, ano NĚCO se stalo - začal zápis do SISu, ach, ano, událost dne, událost roku, s tím pro mne slunce vychází a zachází!

Září číslo dvacetdva

Byla jsem velice příjemně překvapena svými spolužáky a prozatím nízkým procentem děvčat mezi nimi, na chirurgii mi ale zkazili náladu dalšíimi antibiotiky a večer doma zas horečka.

Jednadvacet září

Hádky o tom, kam mohu či nemohu jít, divadlo, který se nakonec docela povedlo a Ludmila se mnou očividně už zas mluví, já stejně jenom krčim ramenama, je toho na světě nějak moc.