řikala jsem, půjde to pomalu, ale chci navázat: Září sedmnáct

Vždycky začínám když mám angínu, jak jinak, neschopna dělat všechny ty věci do školy, co musim, ale zas skvělej pracovní pohovor nebo jak to nazvat, chci to, potřebuju to, nutně, zejtra křest knihy, zlomy, zlomy, nutný zlomy.

Červen dvanáctej

Zkoušim to, chci to dělat, ale půjde to asi pomalu; po vyprovození Honzíka (který opakovaně zvracel a zakázala jsem mu jet domů) spim a spim a čtu a nepřemejšlim; dokážu jít učit do Modřan a pak na Točnou; moje učící děti mě maj fakt rády a mě to hrozně těší.

Květen šestnáctý

Není důvod, proč s tím zase nezačít; třeba zas brzo skončím, třeba ne, uvidí se. Teď ve Vršovicích, snažim se něco dělat, místo toho tupě koukám do kompu, večer Terezčina oslava a pak přiletí Ondřej z Anglie ach, jde se pít; straší mě Halík; moje vztahy? Pchá. Jako můj orientační smysl. Neexistující.

Červenec dvacátýdevátý

Na ORL, Esterko, vy už máte zas angínu, rovnou vám dáme pár receptů dopředu, co řikáte, pak vysíleně domů do Vršovic, kde se snažim dělat aspoň něco, ale moc to nejde, z nemocí vznikaj divný věci, rozhodla jsem se včera večer, že mu prostě psát NEBUDU, že to třeba nějak odezní, basta.

Dvacetosm čevenec; dny, kdy se nic neděje

...s bolavym krkem a horečkou ležim a dívám se na přátele, nejlíp se stoná u maminky, v noci horečnaty halucinující polosny ze světa přátel, eh.

Nevim proč sedmadvacátýho července...nemusim vědět všecko.

Spoustu věcí je úplně jinak, ale některý vlastně tristně dost stejně, s podezřenim na angínku ležim na Točný, kde už od Října nebydlim, jenže v mym novym (od července) Vršovicky bytě je příliš vedro na jekjkoli normální život, clej den už od půl pátý, kdy jsem se probudila (a i včera večer), hypnotizuju telefon, jestli nepíše M., jenže za a proč by psal mně a za b je nejspíš pořád ještě v Berlíně aspoň přes víkend nebojánevimco, v pondělí nebo úterý jsem si málem ukousla ruku, jak jsem si stýskala a říkala jsem, že už to nevydržim čtyři dny, a ejhle, je sobota večer a letargie se víceméně nevrátila, nevim, proč nemůžu mít normální vztahy, každej pro to má vymyšlenej nějakej důvod, třeba obhajobu, já si myslim, že jsem prostě jenom pitomá.

Leden šestnáctý

Spíš uklízim než že nic nedělám; večer nikam nechci, ale Eva mě přesvědčí, takže po dvouhodince u ní s těstovinama (ona v práci), Roura, Evička se loučí s alkoholem, takže...no, myslim, že to bylo docela typický "loučení se s chlastem" opití, když mi máma volá o půl dvanáctý, že S. zemřela, utěšuju ji, pak krčim ramenama a mluvíme o smrti, o pár hodin pozděj utěšuju Evu a pomáhám jí dostat se domů, jestli tohle neni připomenutí "Mrtvý lidi jsou mrtvý, ano, je to smutný, ale ty jsi tu od toho, aby ses zabejvala problémama živejch", tak nevim, co je.