Pětadvacátej ach březen nějaký dny jsou kouzelný v tom pravym slova smyslu

Ráno si jedem jenom na chvíli sednout k Vltavě - polívka z kelímku a labutě, co se pořád obracely zadkem nahoru - myšlenka o specifickejch kreaturách takhle existujících - jede kolem motorkář, vypadne mobil, Koxana, Kladivo, Mafiáni, milenka a manželka, nakonec přijede a dá nám tři stovky - jídlo, víno, Kinský zahrady, jenom klid a slunce a roztáhnout se do trávy, jaro mě nabíjí neuvěřitelnym způsobem.

Čtyryadvacátej březen

Je fakt, že tady možná moc často vypočítávám nějaký věci - oukej, ale je nutno uznat, že to JE podstatný - potřebujete události, když popíšete jenom pocity, nevzpomenete si na to do detailů (nebo aspoň já ne) - takhle - události a atmosféru, a o to se snažim - takže koncert pana pýejčdý a rozpačitá komunikace s dalším pýejčdý, ke kterému trpím platonickou láskou už od prvního semestru, pak přesun do lesa k Vojtíkovi (jeho reakce na to, že jsme mu věnovali bungee jumping, byla genijální), připadám si zbytečná a naštvaná, lidi mluvěj, je jich moc a pořád jenom otvíraj pusu, ale na konci večer rozvrstvení společnosti (páry na jedný straně stolu a my na druhý), "pojedem nočním busem do černošic", panejo proč né, o půlnoci Klára, co je úžasná, věnuje mi šátek a jede s náma, v Černošicích kocour Hugo s mašlí na ocase, Baileys, Džízs anglicky i česky, "Nepodceňuj moji sílu", a taky jeho blbá nálada na začátku večera, kterou jsem nepochopila a nezasahovala do ní - naštěstí přešla a já usla někdy v pět ráno na gauči s myšlenknou, že když ho vidim spokojenýho, znamená to pro mě mnohem víc než většina ostatních věcí.

Třiadvacátý březen

Do školy nejdu a trávim dopoledne v Krči s imobilnim bratříčkem (zlomil si nohu - 4-5 týdnů doma - zemřeme oba); achbožebože, musim zvládat spoustu věcí, třeba nakoupení bot, poštu, Lindinu filosofickou filmopárty (rotující železný penis), Martinovu oslavu (Terezko, Terezko moje, je mi to líto a chtěla bych ti pomoct, proč jsou věci tak, jak nemaj a Mariane, dík, dík za to, žes zrozuměl) a návrat zpět k Lindě - svět je v harmonii a mý filo spolužáci jsou kouzelný (označení za nadčlověka si zarámuju).

Březen dvaadvacátej

Je pravda, že toho moc nedělám (ale to je tim, že pandocent je nemocnej), zvládám jenom chvíli v Jerichu (protože musim M. vrátit mikinu), debatovat o vrahovi Lennona (kterej mě vůbec nezajímá; teda Lennon, vrah už trošku víc) a zkoušku (i z role krysy se dá něco udělat - a když má Terezka kocovinu, přijdu jí vtipná).

Březen dvacátejprvní

Ráno mi odpadá škola (no jejé), po Metafyzice plánuju domů, ale neudlěám nic, slavíme s chlapci u Rudolfína jaro, baronova pečeť, úvahy o stroji času a večer Terezčino divadlo (skvělý) a sezení na nábřeží s M. (mám pěknej život).

Březen dvacátej

Bude líp bude líp - už je líp, jsem poněkud uklidněná, večer scénář o Amandě - jak je takový to blbý rčení "kdybych nebyla už zamilovaná, tak se zamiluju znovu"...no, tak zhruba tak.

Březen devatenáctej

Řiká se tomu morální kocovina, žejo; Prokop zachránce.

Březen osumnáct

Přes den vesele nedělám nic - jídlo a Kill Bill, pak večer na chvíli na víno s M., ale je unavenej - což mě štve, tak jedu pít jinam; pak tohle - nechápu to, proč nějaký věci dělám, nikdy v životě jsem se za nic u sebe takhle nestyděla, jsem jenom kráva pitomá s šlapu si po štěstí - tohle sama sobě odpustit nedokážu; ke zpovědi stejně chci jít už dlouho.

Březen sedumnáctej - zlatoválky juchů

Multifunkční Ester se takhle ráno probudí, jde běhat, pak jede za malou Ruti, která ji z nepochopitelných důvodů obdivuje (a diví se lidský blbosti a děsivosti stavu v některejch rodinách a tak vůbec), a odpoledne už na Zlatoválky, lahve vína v parku a pak už konečně čtení, bylo to hezké, řekla bych moc hezké, lidí jak psů, nedejchatelnej vzduch, potkala jsem milijón lidí, parádně se opila a pak vesele vtipný absťák (sedí vedle mě, ale jsme mezi lidma žejo).

Šestnáctej březen

Je krásně je krásně je krásně, na brusle a pak za Lídou do parku, je krásně, večer domů, Smrtonosná past a zaslouženej klid; na zejtřek se těšim příšerně.

Patnáct březen

Šňůra škola-domů-jídlo-práce ostatně proč né, cestou zpátky mě veze v autě milá účetní se svym skvělym desetiletym synem, co si vymýšlí vlastní autobusové linky, aby nemusel přestupovat, a přirovnává mé jméno prapodivností k tomu, jako kdyby se někdo jmenoval "Šušušu".

Březen čtrnáctý

Holala holala, bude z tebe fijala, nakupování vymejšlení zařizování a pak zaslouženej večer s Verčou (ta žena je světice a modlim se za ní) a s neplánoaně dorazivším Kryštofem - možná bych se nad nějakejma věcma fakt měla víc zamejšlet - teda, určitě.

Třináctej březen

Ráno se probudim a je mi dobře - nechápu, kroutim hlavou, ale spokojeně a kocovinově si jedu domů.

Březen dvanáctej

Z rozhodnutí "půjdu jenom na dramaťák" se omylem vyklube hospoda s filosofama (skvělá, brilijantní, pivo za osumnáct a tak dále), což následuje "nemám kde spát, jedu k Luďkovi". Ženy jsou slabá, slabá stvoření.

Jedenáctýho března

Připadám si zodpovědně - ráno vstanu a jdu otevřít Ludmilině bratrovi, co se vrátil po měsíci a půl z Anglie - ta mezitim spí a je zcela neprobuditelná - typický prarodičovský pletení si mě a Ludmily ("Nojo, to jsi ty! Ale vy jste si vážně podobný, holky." - absolutně netušim, čim, jsme zcela odlišný typy), ale aspoň jsem uvítala Honzu, povídal mi historky z Anglie, pili jsme čaj, co přivezl a pak koukali na Black Books - aspoň k něčemu jsem někdy dobrá, haleluja, haleluja (do toho je mi samozřejmě furt blbě).

Desátýho března

Úpim, neb musim večer do práce - ale co, neudělám nic, nabrufenovaná si tam odkýchám a odsmrkám tři hodiny, pak nejede autobus, takže končim u Lídy. Tomu předchází prapodivný setkání se S. na zastávce kolem půlnoci - já střízlivá, on opilý, což, přiznejme si, se tak často nestává, ale mojí brufenový zfetovanosti asi nepřijde tolik divný nic, duchem nepřítomna dorážim k už značně opilý Ludmile, kde už sedí ten člověk, se kterym se fakt nemáme rádi, vidim jenom, jak kouká na Lídu, a je mi ho líto, snažim se jí něco vysvětlit, ale spíš to nemá smysl, vidí věci u jinejch lidí, ne u sebe.

Březen devátej

Do školy se vykopu, ale odcházim velice rychle - smrt, nemoc, smrt, tohle nemám ráda (ale velmi pravděpodobně si to se svym životnim stylem zasloužim).

Osmej březen

Zničeně ráno domů a spát spát, M. se ozval a problém jsme odložili na neurčito, tkaže pednáška (no-spíš setkání přátel FAMU, jak řekl M.), která mě přiměla k tomu, že jsem se zas začla chtít hlásit na scénáristiku - bůhví co z toho vzejde, večer pak už jenom s Kryštofem a jeho spoustou torií, jak o nějakejch vim zcela jistě a určitě, že nejsou pravdivý, směju se v duchu hodně, myslela jsem si dřív, že je neomylnej, a když jsme odcházela, začla se se mnou bavit jedna milá cizinka.

Sedmej březen

Večer ach jéjé aftrpárty po Porgovskym plese, po delší době se vidíme s M., oukej, všechno je fajn, ale ESTER DRŽ PO PÁTÝ RÁNO HUBU BUĎ TAK HODNÁ KDYŽ NEVÍŠ CO CHCEŠ TAK TO NEŘIKEJ KRÁVO PITOMÁ JO; bylo to dost egoistický a pomstychtivý (což nesmim říct), ale snad to bude dobrý; mý omluvný sms jsou i v šest ráno na úrovni.

Šestý březen

Kamarádi moji, zvládla jsem dojít na Buddhismus - jenže stejně jsem si tam jenom hledala inzeráty na prace.cz - no dobře, pak s Pašíkem tři hodiny v Hany, Terka Vítů a její milostnej pětiúhelník, moje plná huba keců o výkonnosti - po etice jsem si do toho o2 FAKT ZAŠLA a ten paušál si FAKT ZAŘÍDILA - pyšná žena, relativně, a matka řekla, že už nemusim brát léky, volala doktórce, jéjej, poprvý po půl až třičvrtě roce normální člověk bez léků, takže pak jedu Luďkovi vařit čaj, tři hodiny se díváme na Simpsny, následuje Roura (i když je Luděček nemocnej, hovádko hloupé) a po pěti hodinách se ozývá Ludmilka, která začla plíst, obětavě přichází a následně mě obětavě ubytovává u sebe; jenom mi řekni, proč se dvě osumnácti/devatenáctiletý holky bavěj asi hodinu vo manželství - nevíme vo tom vobě nic, tak sladký sny.

Březen pátej

Oukej; uznávám, že si nepamatuju, co se dělo (kromě toho, že jsme brali Afrodítu - na úchylnýho Radka nezapomenu, to ne - bohužel); nejspíš nic; ale dostala jsem penízky - takže cesta domů plná chvatných představ, jak budu dospělá, výkonná a blablabla.

Březen čtvrtej

Dovalim se dopoledne domů a odpo na čtení za Sárou; chci zůstat jen chvíli, nojo, znáš se, Ester. Kájí a Markéta utkvěly - ne zcela pozitivně. Zato verš "hltáme zretušované vzpomínky, vytištěné na recyklovaném papíře, neboť skutečná minulost je nám k nevíře" a pocit, že mám nějakej vlastní život a nepotřebuju třeba tolik ty lidi, na kterejch jsem dřív visela jak na věšáku, byly fakt dobrý.

Březen třetí

Ranní probuzení na Malvazinkách s výhledem na Prahu je jedna z těch hodně kouzelnejch věcí, cesta s Adamem a kropící vůz taky, pak hned za otcem a bejbysitruju sestře, přidá se bratr, procházky vycházky, Kristýnka jede podruhý lanovkou a potřetí metrem, život je krásnej a večer českej lev (no bože; vzali jsme si s otcem málo alkoholu); ale poté někam za lidma, už opilá (raut: po protlačení se ke stolu s alkoholem já i otec zhruba tři dvojky za deset minut) - Aktivity u Lóry a kámo, kámo, nebejt toho, že ty se máš blbě, ty nejlepší a nejkrásnější, nebejt toho mýho pocitu bezmoci, jak ti nemůžu pomoct, protože ty marzivě víš, proč je ti blbě, a taky víš, jak je svět špatnej a všechno se dá oargumentovat, já to vim taky, ale mám něco, víru, naději, nevim co, a u tebe to nevidim, třeba se to zas najde, nebejt toho, tak si žiju v ráji.

Březen druhej

Takhle jsem byla ve škole, takhle jsem šla domů, takhle jsem šla na Kubův koncert (a přišla na to, jak dobře udělat reklamu jejich CD), takhle jsem kalila u Vltavy, kde byl i Marek a pouštěla se Florence (přišlo mi vtipný, jak on to poslouchal a vůbec nevěděl, kolik těch písní je v mý mysli upnutý k němu), takhle přišla Klára a prohlásila "já mám volnej dům na Malvazinkách", takhle jsem se cestou tam z těch schodů málem udusila, takhle tam měla dva hady (Jonáše a Eset - Eset jsem si chovala), takhle to byl zcela parádní večer/noc/den/jánevimco.

První březen

Mám pocit, že jsem neudělala nic; snad kromě zkoušky, kam jsem zvládla dorazit.

Svátek má Horymír! - únor 29

Nejdu na protestní pochod, dívám se u Ludmily na seriály - kdo by to byl řek; asi prostě kašlu na všechny tyhle věci. A krom toho, vždycky si můžu říct, že to pořádali pitomí levičáci a že tam bylo moc lidí - ospravedlnit lze téměř vše. Večer jakobyže na áftrpárty po plese, kde se ale s Annou stejně zdržíme jen chvíli (na disko jsme příliš střízlivé) a v Náckovi řešíme u kulečníku spíš typický než atypický věci; jsem ráda, že je jí konečně o něco líp, přirovnání k poušti si zapamatuju, za D. se budu modlit.

Dvacátej osmej únor

Konečně se vyspim a na etice potkávám Tereziji Reichelovou a její "už je nejvyšší čas abych začla chodit na vysokou školu" - krčim ramenama, proč ne, proč vlastně cokoliv ne, intermezzo s děláním sekretářky Luďkovi, neb neumí psát, je čistě roztomilé, večerní Ponec (první směna s Matějem, hehe) a nějak omylem se octnu s Lídou v hospodě se Svijanama, hrajem lízanej Mariáš, debaty "mít děti či nemít děti a proč", už evergreeny jako "rozdíly mezi lidmi a zvířaty", pak doráží Matěj s Vojtěchem a tahání informací o smetaně je zábavné, možná žijem všichni trochu jendotvárnej život, svym způsobem, ale mě to rozhodně stále neustále pořád baví.

Dvacet sedum únor

Ráno v sedum se mi nechce domů - jdu k M. (světlo a nikdo mě nesmí vidět, takže musim bejt potichu - veškerá žádná); tam tvrdnu do čtyř odpoledne, protože pani domácí je pani domácí a musí se počkat, až půjde do práce - nesmim ani nahlas kašlat (bože můj), scény s hašlerkama, scény celkově, večer dramaťák a když jsem tak mimo, svět je lehkej jako peří.

Únor hehe dvacátej šestej

Vůně kardamonu, ráno domů, řekla bych že zhruba nedělám nic, žiju prostě až večer, co s tim uděláš, sraz s M. - chcem ještě za někym, ale nikdo nikam nejde, řešíme chvíli věci, hra, co jsme ji na sebe hrály s Annou, byla geniálně výborná (ale jak psala ona - taky už jsem ráda, že skončila), pak Nácek (panák), Les (filozofický řeči; pochvala za formulaci a trochu dost divný debaty o rodičích a dětech), nonstop nad Lesem (detektiv jménem Godzilla), a do kruhu zas Nácek (kulečník! Já hrála kulečník!), do něhož jsem byla donucena BĚŽET - takhle rychle jsem snad ještě neběžel,a no jen se mi posmívej, vždyť klidně můžeš, ale lepší večer jsem dlouhou dobu neviděla.

Únor dvacetpět

ÉÉÉÉÉ, nojo, bezcílně bloumám a pět Dexterů za sebou je vopravdu špatný pro lidskou psychiku, mám nějaký schýzy, chci psát M. a neudělám to, večer přijde spásnej nápad - filmová noc sama se sebou a zbytkem vodky s ovocnym čajem, Ocean's Eleven, Drive a Last Boy Scout, jdu spát šťastná.

Únor dvacetčtyři

Ah oh, očekávaná Žžikovská noc (dopo samozřejmě škola - Radeček je pořád stejnej vůl a podařilo se mu vypudit téměř všechny ženy - tuhle hodinu jsem tam byla jediná), mý čtení (byla jsem upřímně příšerně ráda, že tam byla Marije) různý bloumání, Imodium (nostalgie neuvěřitelnýho kalibru - koukám na něj a v duchu mu řikám - ty vole, pročs to tenkrát s tou Terezou tak zkurvil), pak zas do Nácka, kde asi končej všecky cesty, Matěj s Adamem "jedem na privát", to už je žejo jedno kam, lidi jsou bože tak nudný, ulhaný a nezábavný, nakonec nás to s Adamem tak sere, že jdem k nám jenom spolu - epická noc, ano; nepamatuji si sice přesně, co jsme si povídali, ale rozhodně to bylo skvělý (Bůh, sebevraždy, Ludmila, vodka s džusem, "jdu blejt" pátý přes devátý, útěšný chumelce lidský existence).

Třiadvacet únor

Poněkud trapné - ráno se probudit a problinkat dopoledne. Očividně se může stát i to - odpoledne zkouška, bloudim, nikdy jsem tam nebyla, hehe, dílny bratří Formanů jsou krásný, tajemství držet skoro neumim, ale stejně mi je lidi pořád řikaj, namyšlenej nepříjemnej František "koukám, že okruh tvých témat se nezměnil", bleble, těší mě otec smskou, že jede zas pryč, takže mě čeká klidnej večer na Pohořelci (a Dexter, ofkórs - trošku z toho magořim).

Dvacátejdruhej únor

Chodim do školy obden, zdá se - tříhodinová procházka po prosluněný Praze s Ondrou (kterej bude navždycky můj kamarád, vim to), potom domlouvání Zlatoválek (připadám si oceněně, ó, někdo ne chce do své "umělecké skupiny" - ne, dobře, vážně mě to potěšilo, bude další čtení, almanach a tyhle věci, hodně najs, pěstuju si život). Nakonec za Markem Novákem - úsměvné situace jedna za druhou, "proč za tebe mám platit, když tohle neni rande", "jak vlastně dojde k tomu, že se dva lidi začnou pusinkovat" (už to, že ode mě převzal slovo pusinkovat! Z úst muže to zní výborně), povídám mu o M., no co, tvrdil, že už si to dva týdny myslel - já nevim, třeba jasnovidci existujou, pak na chvíli pan Šilar, jemuž jsem já jako vždycky skoro nerozuměla a Marek jím byl fascinován a nakonec jedu spořádaně (!) domů.

Únor dvacátej první

Do školy to nezvládnu; no co, aspoň jsem tam byla první den a večer zas do Ponce, zas raut (achjéjé), jsem překvapená ze svejch aspoň částečnejch organizačních schopností a večer po dlouhý době domů (ne že by se mi chtělo).

Únor číslo dvacet

Protáhnout se ráno,první den letního semestru, k snídani Dexter a míchaný vajíčka. Pak do Ponce (ostatně proč ne - raut, takže víno) a o půlnoci sraz s Terezkou a k nám na Pohořelec, sešn co já vim dokdy, "co si vlastně myslíš o sobě, Ester" a já vůbec nevim, ve tři ráno cesta na Drinopol pro alkohol, zpátky pěšky sama po kolejích, svět je krásnej, svět je tak krásnej.