Dvacátejdruhej únor

Chodim do školy obden, zdá se - tříhodinová procházka po prosluněný Praze s Ondrou (kterej bude navždycky můj kamarád, vim to), potom domlouvání Zlatoválek (připadám si oceněně, ó, někdo ne chce do své "umělecké skupiny" - ne, dobře, vážně mě to potěšilo, bude další čtení, almanach a tyhle věci, hodně najs, pěstuju si život). Nakonec za Markem Novákem - úsměvné situace jedna za druhou, "proč za tebe mám platit, když tohle neni rande", "jak vlastně dojde k tomu, že se dva lidi začnou pusinkovat" (už to, že ode mě převzal slovo pusinkovat! Z úst muže to zní výborně), povídám mu o M., no co, tvrdil, že už si to dva týdny myslel - já nevim, třeba jasnovidci existujou, pak na chvíli pan Šilar, jemuž jsem já jako vždycky skoro nerozuměla a Marek jím byl fascinován a nakonec jedu spořádaně (!) domů.