Únor dvacetčtyři

Ah oh, očekávaná Žžikovská noc (dopo samozřejmě škola - Radeček je pořád stejnej vůl a podařilo se mu vypudit téměř všechny ženy - tuhle hodinu jsem tam byla jediná), mý čtení (byla jsem upřímně příšerně ráda, že tam byla Marije) různý bloumání, Imodium (nostalgie neuvěřitelnýho kalibru - koukám na něj a v duchu mu řikám - ty vole, pročs to tenkrát s tou Terezou tak zkurvil), pak zas do Nácka, kde asi končej všecky cesty, Matěj s Adamem "jedem na privát", to už je žejo jedno kam, lidi jsou bože tak nudný, ulhaný a nezábavný, nakonec nás to s Adamem tak sere, že jdem k nám jenom spolu - epická noc, ano; nepamatuji si sice přesně, co jsme si povídali, ale rozhodně to bylo skvělý (Bůh, sebevraždy, Ludmila, vodka s džusem, "jdu blejt" pátý přes devátý, útěšný chumelce lidský existence).